Klient s úzkostnou poruchou

Klient 40 let, s generalizovanou úzkostnou poruchou, při vstupu do terapie depresivně laděný, nízké sebevědomí, život vnímal pouze jako zátěž, nic pozitivního neviděl.

Na terapii jsem začal docházet přibližně před 1,5 rokem. Trpěl jsem téměř neustálým stresem, úzkostmi, hněvem, nízkým sebehodnocením. Bylo pro mě těžké chodit nakupovat, jít do kina či se psem na procházku, měl jsem obavy ze setkávání s ostatními lidmi. Byl jsem nešťastný ze svého života, styděl jsem se za něj, nenáviděl ho.

Terapeutická sezení se pro mně začala stávat oázou odpočinku a v mém případě i společenskou událostí. Nic jsem nemusel skrývat, mohl upřímně říct, co mě trápí, měl jsem prostor jen pro sebe. Vnímal jsem, jakoby se mé potíže, přednesené při terapeutickém rozhovoru, třísily na malé kousky. Začínal jsem poznávat, proč a jak určité negativní principy myšlení vznikají a jak se dá s nimi pracovat. V rámci terapie jsem pak vstupoval do situací, kterým jsem se v životě kvůli obávám z pocitu vlastního selhání a neschopnosti raději vyhýbal. Bylo potřeba jít přes svou úzkost a strach. Nebylo a není to kolikrát snadné, znova a znova jsem nacházel důvody, proč to neudělat. Postupně jsem však zjišťoval, že bylo přínosné tyto samostatné kroky uskutečňovat. Následně reálně prožité situace nebyly vůbec tak hrozné, jak jsem si je v mysli představoval.

Mám zkušenost i s tím, že se někdy po terapeutickém rozhovoru dostavují pocity bolesti a jakési rozbitosti. Asi po roce docházení na terapie jsem také začal prožívat období rezignace, kdy se mi nechtělo v sezeních pokračovat. Velmi mi vždy pomohlo povzbuzení od p. psycholožky, že není dobré v terapii přestávat, když se člověk cítí špatně…Jsem rád, že jsem zůstal.

Zlepšení prožívání vlastního života pomocí psychoterapie nevnímám nějak skokově. Spíše se v mém případě jedná o postupný proces. I když bych samozřejmě mnohokrát chtěl, aby se už co nejrychleji všechno změnilo a udravilo. A tak se v terapii učím i trpělivosti.

Nyní vnímám, že jsem pevnější, odolnější, úzkosti téměř vymizely. Když si uvědomím, jak mizerně jsem se cítil např. před rokem a jak je mi dnes, tak je to opravdu téměř neuvěřitelný rozdíl. Bez terapeutického vedení bych to nedokázal. Setrvával bych pravděpodobně nadále sám se svými bludnými myšlenkami, jako mnoho let předtím, a stále se trápil.